Deset životů

(Úryvek seminární práce do předmětu Poetika literárního díla)

Osvojenou uměleckou metodu vyprávění s autobiografickým základem Helena Malířová rozvinula ve svém vrcholném románu Deset životů (1937). Jeho dějová linka kopíruje křivolakou životní dráhu autorky, soustředí se na proměnlivé etapy ženství, pozastavuje se u vrcholů této pomyslné křivky. Vyprávění je vedeno převážně v er-formě, vypravěčka se primárně nestylizuje do pozice vševědoucího hlasu. Ocitáme se v paradoxní situaci, když si uvědomíme, že vypravěčkou je autorka, která líčí svůj životní příběh, potažmo Evy Nygrynové. Během vyprávění daného momentu, který Eva prožívá, vypravěčka je obeznámena i s jeho pokračováním. Nicméně pracuje s perspektivou, kterou má Eva právě k dispozici.

V první části se setkáváme s desetiletým děvčátkem, jejíž rozhled je limitovaný, starosti a tužby dětských let jí připadají zásadní. Pozvolna jsme svědky vývoje jejích představ o světě, společnosti, lásce, vztazích, smyslu života a smyslu ženy. V úvodních odstavcích jednotlivých částí vypravěčka většinou zaujímá reportážní polohu, dochází k proměně kulis, předznamenání střihu v ději a přesunu k o něco starší hrdince. Malířová nabídne mimo jiné přehlídku dobových módních trendů, sepisuje podrobný bedekr, či skazovitě dokumentuje pobyt v ženské trestnici. Na místech těchto předělů si čtenář uvědomí, že život někdy přináší drastické zvraty, ale jejich věrný opis v literárním díle působí uměle, rušivě. V závěrech epizod vypravěčka více upozorňuje sama na sebe, objevují se slůvka nu, vida, komentování Eviny situace, jako by autorka bezděčně průběžně účtovala s látkou vlastní zkušenosti.

Když Malířová vypráví o Evě samotné a tlumočí její myšlenkové a emocionální pochody v interakci s někým méně významným, zdá se být odvážnější, explicitnější. Pokud však reflektuje bolavější pocity spjaté s maminkou, s literárními dvojníky Jana Malíře a Ivana Olbrachta..., je opatrnější, dochází k výrazné proměně vypravěčského stylu, používá retrospektivu, pokládá své hrdince otázky, vyjadřuje se v kratších větách, mlhavěji, lyričtěji. Usuzuji, že v případě své vlastní osoby mohla svobodněji použít nadsázku, koketovat s mezemi autofikce, zatím co ke spoluaktérům byla ohleduplnější, nechtěla jejich reálné předobrazy kompromitovat, nebo se sama nedokázala k palčivým momentům vlastního života vyslovit jinak než v metaforách.

Idyla v románu a v osudu Evy Nygrynové prosakuje v krátkodobých zážitcích, je přítomná nebo tušená ve formě ideálů, konfrontována realitou, mnohdy znázorněna zrcadlovým dvojčetem deziluzí, reakcí na mylnou představu prožívanou někým jiným, nalezena z poučení, přesto v doprovodu impresionistických rekvizit brilantně popsána. Připojuji ukázku, vylíčení jednoho krátkého románku v Paříži:

"Bylo jí ho líto a on uvěřil, že ho má ráda. Byl v nebi. Překypoval vděčností. Přestěhoval se do uprázdněného pokoje vedle ní. Když vyšli ze svých vikýřů, mohli se políbit.Od první chvíle snil o manželství, o dětech, a vůbec o "nerušeném toku skromného života, na vezdejší statky chudého, na city bohatého života". Jeho vzletný sloh jí byl maloučko proti srsti, ale přimhouřila-li jedno oko, bylo to snesitelné. Takovým lidem, takovým hodným a čistým lidem uměla Eva mnoho odpouštět, i když jí byli někdy hodně proti srsti.Nebyla do něho zamilována, ale byl tak hodný, tak tichý, tak chudý, tak domácký. Spíše měšťáček než bohém. V Louvru kopíroval staré mistry, kopíroval pilně a svědomitě. Doma pilně a svědomitě vysedával jako přičinlivý dělník u prkna a kreslil ilustrace do humoristického listu. Přemýšlela, co bude dál, a nebývalo jí veselo. Hoch se činil, jedna radost. Vařil čaj, nosil ke společným večeřím ryby, sýry, pečené ráčky a víno, nebo připravoval pomfrity. A když si chtěli zahýřit, šli do studentské krčmy na dělnický oběd. Ale to bylo skoro všechno. A co bude dál?
Eviny obavy z budoucnosti šťastně rozřešil sám osud. Maloměšťácky bohémská idyla trvala přesně dvacet pět dní. Evu osvobodila od ní jediná opilá noc, probitá v barech a v tančírnách; skončila v Enghienu, v pařížském Monte Carlu, kde Eva poprvé a naposled v životě zkusila štěstí v ruletě.Ve velkém, mrazivě jasném sále bylo smrtelně vážné ticho. Kulička běhala, peníze se hromadily, Eva vyhrála šestatřicet franků.
Vyhrála malé jmění a prohrála idylu. Ne, nic neprohrála. Volnost není ztráta." (str. 80-81.)

Druhou ukázku volím pro ilustrování "nespolehlivého" šibalství autorské vypravěčky:

"Čtenář mě přerušuje: Kdy už přestanete, ženská, s tím dětinstvím? Vždyť, spočítám-li řádky i nadšení, přesahuje tahle kapitola všechny meze románové stavby!
Už mlčím. Čtenář by mohl můj román odhodit, a to by mě bolelo. Přeji si, aby dočetl až do konce. Aby se stal přísným soudcem, aby se stal i shovívavým, soucitným přítelem Evy Nygrynové.
Sbohem tedy, květiny, které neumíráte, když je lidská ruka utrhne, nýbrž dále radostně žijete a voníte a často mnohem déle než na záhoně. Sbohem a na shledanou, však se k vám ještě vrátím, neboť jste také románovými postavami a máte v jeho ději své místo stejným právem, jako pan inženýr Bukovský." (str. 71)

MALÍŘOVÁ, Helena. Deset životů. 7. vyd., v Čs. spis. 3. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1974. 205 s. Klíč ; sv. 130.