Jak jsem vyhrála Seifertovy Kralupy

Termíny uzávěrek literárních soutěží jsou pro mě zvláštními daty. Sice mi diktují "měla bys... ", ale mezi seminárkami a všemožnými rodinnými a všednodenními záležitostmi představují vítané odpočívadlo, blahodárnou oázu, čas, kdy se přiměji věnovat se poezii. A doufám, že ji v sobě opět rozdmýchám... Vnímám, že se mi aktuálně nedaří, že ztrácím poetické vidění, necítím žár, nemám sílu křesat. Kralupami jsem se dočasně úplně vyčerpala.

Mail se soutěžním příspěvkem jsem zaslala ve 22:46 onoho deadlinového dne. Měla jsem obrovskou radost, že jsem to stihla, že jsem pár básní posbírala a zvládla jsem složit dokonce i povinný sonet. Moje vlastní malé vítězství. A vidina podzimního poetického výletu byla tehdy vzdálená, myšlenka na jakékoli umístění nepodstatná.

Prázdniny se kolem nás prosmýkly, náš prvňáček s aktovkou zahájil školní docházku, absolvovala jsem úvodní hodiny v novém semestru, zvýrazněné datum v kalendáři se hlásilo čím dál pronikavěji, dokonce se zkřížilo s jinými událostmi. Strávila jsem mnoho času úvahami, zda se do Kralup vypravit, jak, chrlila jsem na muže monology. Čekala jsem na nějaké jasné znamení, třeba informativní mail s připomínkou konání festivalu. S kamarádkou básnickou spolubojovnicí jsme si sdělovaly dojmy o tom, že jsme patrně neuspěly, nepostoupily do užšího výběru, proto se nám nikdo neozývá. Přikláněla jsem se ke klidné sobotě v Brně.

Na začátku týdne jsem čirou náhodou narazila na FB příspěvek s obrázkem procházející se dvojice v dešti doplněný o text mé básně. Pod ní bylo moje jméno s dovětkem 1. místo Seifertovy Kralupy 2019. Překvapení, úžas, nevěřícné vrtění hlavou a krabacení čela, rozčilení, že se to dozvídám takto mimoděk, přesvědčení, že je to omyl či halucinace.

Nejbližší mi říkali, ať jedu. Tak jsem delegovala úkoly a jela jsem. Provázela mě cestovní horečka a řetězec drobných peripetií, ale dorazila jsem v pořádku do cíle, vystoupila jsem v Kralupech na nádraží. Vydala jsem se podle šipky, procházela jsem vymezeným koridorem kolem rekonstruovaného náměstí, oslovila jsem několik místních s prosbou o potvrzení směru. Zvláštní bylo obdržet nejistou reakci s vyjádřením údivu, že v Kralupech je muzeum. Je. A našla jsem ho.

Vstoupila jsem do budovy krátce před zahájením. Pozdravila jsem se s několika ženami, instruovaly mě, kde je občerstvení, kde sál, ale zaskočily mě otázkou: "Jste oceněná?" S přetrvávající nejistotou jsem odpověděla: "Pospíšilová." Na stolcích byly vytištěné programy na žlutých a oranžových papírech, a tam to bylo přehledně a definitivně uvedené, čestná uznání, ceny za sonet, ceny města Kralup, 3., 2., 1. místo v kategorii do 18 let a v kategorii nad 18 let. V tu chvíli i teď mi pořád vrtá hlavou, jak jsem se to mohla oficiálně dozvědět předem?

Verše oceněných recitoval herec Ondřej Pavelka, hudební zpestření večera předvedli žáci ZUŠ, dozvěděla jsem se významnou informaci o pozici Radka Malého v porotě. Od momentu, kdy konečně zaznělo mé jméno, mám ve vzpomínce trochu rozmazanou šmouhu, jak to bylo hezké a nezvyklé slyšet vlastní básně čtené někým jiným. Potlesk, záblesky fotoaparátu, gratulace, přebírání cen,... Dělo se to a ještě stále mě napadalo, jestli jsem tu slávu neukradla jiné Zdeňce Pospíšilové. Poprosili mě o krátký rozhovor na kameru, oslnilo mě světlo a v hlavě se mi zatmělo. Na otázky složené z několika podotázek jsem odpovídala nesouvisle a jen částečně, vynechala jsem dokonce údaje o počtu dětí, o studiu a Písmáku. Utěšuje mě myšlenka na to, že když někteří obyvatelé Kralup netuší, že mají ve městě muzeum, zřejmě ani neví o místní internetové televizi, tak by to nemusela být mimořádná mediální ostuda.

Vracela jsem se na nádraží ověšená taškami a balíčky, určitě na mě byl groteskní pohled. Stihla jsem zapomenout cestu na nádraží, tak jsem si se všemi vjemy a pocity dopřála delší procházku městem Jaroslava Seiferta. Mrzelo mě, že jsem na to sama bez doprovodu, ale současně mi to vyhovovalo. Radost se mísila s únavou.

Nechci znít zklamaně nebo nevděčně, ale neubráním se srovnání s jinými soutěžemi, kterými jsem prošla. Pokud jde o "servis" účastníkům, v mých zkušenostech je nedostižná péče Vojtěcha Kučery při organizaci kunštátské Literární soutěže Františka Halase. Závěr soutěže je součástí městské vzpomínkové slavnosti, ale nejedná se o pouhé "divadlo pro lidi", nýbrž oplývá bohatým doprovodným programem pro mladé básníky. Díky štědrosti města mohou vybraní básníci dva dny čerpat poetické vibrace z kunštátského ovzduší, tvořit společenství, absolvovat neformální formativní lekce od porotců, sdílet postřehy z tvorby, navázat trvanlivé přátelské vazby,... Tyto prožitky mají pro mě větší smysl než samotné okázalé vyvolávání jmen a šplhání na pódium pro diplom.

Vzpomínám na jeden starší ročník LSFH, který ještě měl své vyvrcholení na blanenském zámku. Nejjasněji si vybavuji, jak mi Ludvík Kundera potřásal rukou a chválil jednu báseň pro použití ironie. Jednalo se o vážně míněný juvenilní text, ale z úcty a pocty, které se mi dostalo, jsem si nedovolila mu to vyvracet. Ale údaje, který to byl přesně rok a kolikátá jsem se umístila, už k té vzpomínce automaticky přiřazené nemám.

Než došlo k soutěžní fúzi, konávala se i Literární soutěž Klementa Bochořáka. Tentokrát si pamatuji rok - 2011. Odtud vznikla pozoruhodná fotografie, mezi mladými poety, kteří pozvedali sklenku vína, jsem byla já s roční Lucinkou v náručí. Vymykala jsem se. Tehdy se mi to jevilo úsměvné. Zpětně to pro mě mělo sebepoznávací rozměr, jelikož určitá odlišnost mě (v tvorbě) provází stále, ale čím dál víc ji vnímám ambivalentně. Příležitostně zapůsobí velice pozitivně, jako výjimečnost, a podaří se mi skvělá báseň, se kterou jsem sama spokojená. Jindy, a převážně v poslední době, však funguje jako rušivá blokáda, závaží, které pak jak prázdnou slámu omílám v dalších pokusech o básně. Tvořím čím dál kratší miniatury a děsím se, kam ta zužující se spirála vede.

V minulosti - v roce 2012 - mě potkaly dva literární úspěchy, ocenění na Hořovicích Václava Hraběte a vítězství v soutěži Literární Haná. V tomto roce se narodil Lukášek, v pokročilém těhotenství a těsně po šestinedělí jsem si netroufla cestovat do daleka, a tak jsem se z účasti na těch ceremoniálech omluvila. Křišťálovou kouli z Hořovic jsem si vyzvedla na poště, neslyšela jsem Valérii Zawadskou recitovat mé básně. Tyto nevyužité příležitosti jsem si tentokrát vrchovatě vynahradila.

Na literárních soutěžích občas zaznívá otázka, proč se těchto soutěží účastníme? Většinou si potřebuji ověřit, jak na tom s tou mou odlišností jsem, rozptýlit pochybnosti. Jasně, je v tom ješitnost, ale taková zvědavá, rozhodně ne chamtivá. Nejsem ambiciózní a (bohužel) ani průbojná. Literární soutěže pro mě představují neškodný adrenalin a svého druhu guilty pleasure. Ráda se dozvídám nová básnická jména a baví mě sledovat, jak stoupá jejich hvězda. Zajímá mě posun mladé (a amatérské) poezie a názor poroty k danému ročníku. Možnost být přímo při tom je jádrem mé výstřední záliby.

Růže zvadnou, víno vypijeme, únava po absolvované anabázi vyprchá (nahradí ji jiná). Ale když krásné skleněné a porcelánové dary přežily transport vlakem i nočním rozjezdem, upomínku na ten kralupský svátek poezie si ponechám nastálo nejen v duši. Z jednoho hrnku právě piju kávu. A už přesně vím, co si budu nejraději vybavovat pokaždé, když si o něj budu hřát dlaně. Soutěže pro mladé autory mají stanovený věkový limit. Ortenova Kutná Hora do 22 let, Hořovice Václava Hraběte do 25 let, Literární soutěž Františka Halase do 29 let... Jejich brány už jsou pro mě uzavřené. Seifertovy Kralupy disponují neomezenou kategorií nad 18 let. Paradoxně to na mě působí omlazujícím efektem. A to se k ranní dávce kofeinu do budoucna bude báječně hodit.

-----

SONET

S ránem zas za oknem tiká
naditá hodina deště.
A nejen ta, bobtná ještě
zlá nálada, chuť uniká.

Chvíle za opratě vede,
chvíle - napínavé klání!
Jestli nevyslovíš přání,
prudce puknou slova s jedem.

Brzy budete v bytě dva,
ve vašem dřezu dva hrnky.

Slova vždy vypijte do dna,
dříve než vydá plody sad.

Než venku oschnou chodníky,
dříve než půjdete zas spát.

ZPRAVODAJSTVÍ

zprávy na Seznamu slibovaly sníh:
bílý zásyp

na Brno zatím padá déšť
a na nás
nejistota

NAVÍC

bylo ticho jako tříska
jako vlákno masa
uvízlé po večeři v zubech

něco
co se stalo navíc

SLOVA

máme slova
a máme i ta správná
slova jako stébla trav

-----

...P.S. Příští meta: Bc.