Měsíc autorského psaní
Na začátku nebylo nic než únava. Náběh na rezignaci. Koupila jsem si nový krásně tmavěmodrý
sešit, do kterého mi bylo líto několik týdnů psát. Blížila
se okurková sezóna a zároveň literární festival Měsíc
autorského čtení. Vzpomínám na debatu v kanceláři o programu. O
třetí básnířce. A kolega na mě beze slova ukázal prstem. Tak ze směsice vzdoru a inspirovaného nadšení jsem zahájila
každodenní snahu o zapisování postřehů, zážitků, veršů.
Mému záměru nahrál týdenní pobyt na Vysočině, jiný
vzduch, čistší voda a hlavně výmyk z jinak stejně plynulého
brněnského stereootypu. Řekne se to snadno. Na té Vysočině to
najednou snadné bylo. Asi po dvoudenním vydatném odpočinku jsem
se stala jasnozřivější. Všímavější. Vděčnější.
Promlouvaly ke mně zdi, cesty, zahrada, obloha, krajina, moje
prázdná děloha, dědičnost i drzý výraz dcery. Viděla jsem i v
šeru.
Návrat byl jako náraz do hlavy,
poležela jsem si s migrénou, od pondělí do pátku jsem marně
čekala na modletínskou múzu. Červená nit mého Měsíce mi
unikala z rukou, z dohledu. Stránky v sešitě zůstávaly holé, ke
dvěma, třem veršíkům jsem bezvýchodně putovala očima, z
předešlého dne se jejich délka nezměnila.
Vysvobodila mě
španělština. Její melodie se mi hodila do nalinkované
osnovy. Vnikla do mých úst, dychtivě jsem se napila. Vybavila se mi doba, kdy jsem směle
hovořila španělsky, když jsem ve Španělsku žila. Nostalgická
vzpomínka se slila s poetickou potřebou. Cizojazyčná konverzace s peruánským přítelem intenzitu inspirace znásobila.
Včera se za MAČem zatáhla brněnská
opona, gruzínští hosté opustili manéž. Myslím na to, že bych
ráda zarámovala ten svůj Měsíc. Říkám si, že ještě do 4.
8. mám čas. I když už účast se počítá. I když nemám v sešitě jednatřicet básní, ale jen asi polovinu z toho počtu. Nevím, jaký výsledek bych považovala za úplný. Inu ani básník se svým způsobem frustrační kompozici nevymaní.